Ačkoli to děti na srazu v pondělí 4. července ještě netušily, letní tábor 2005 začal pro všechny vedoucí koncem června hledáním louky, kde by mohl tábor stát. Pro nás nešťastným řízením osudu jsme totiž nemohli být na naší louce "Na Batkově" a tábor jsme postavili asi kilometr od místa, kde v roce 1994 stál první tábor Venango - nedaleko Kladrubské hory nad Dolními Hořicemi.

  Prostor tábora byl o trochu menší, než jsme byli zvyklí, ale měli jsme to zase blíž k umývárně a sprchám. Přestože louka byla na kopci, překvapilo nás, že při deštích, kterých jsme si užili vrchovatě, stála uprostřed tábořiště voda - ale na Slapy (jak jsme louži pojmenovali) jsme si postupně zvykli.

  První oheň se musel uskutečnit v týpku, protože dlouhotrvající déšť nás přivítal hned druhý den. Čekali jsme neobvyklou návštěvu - notáře a on skutečně dorazil. Předal nám překlad části závěti Johna F. Hilla z USA, ve které nám pan Hill odkazoval část svého dědictví. Nestálo tam ale, jak dědictví získat; jediným vodítkem byl společník pana Hilla na Aljašce, a tak jsme se dohodli, že nejlepším dopravním prostředkem bude loď a po jednotlivých posádkách jsme odjeli na Aljašku.

  Abychom se na studeném severu uživili, museli jsme najít zlato, které jsme proměnili za peníze a peníze jsme mohli utrácet v baru nebo je trochu rozmnožit v kasinu. Kýženou informaci o dědictví jsme ale nezískali, jen odkaz na Hillova zástupce v Japonsku.

  Přesunuli jsme se do Japonska, kde jsme se naučili různé skládačky origami a soutěžili jsme ve zručnosti ovládání hůlek. Z Japonska jsme cestovali do Egypta. Tam se nám podařilo najít Rossetskou desku s překlady hieroglyfů a mohli jsme rozluštit další zprávu, která nás posílala na jakýsi tichomořský ostrov.

  Při plavbě v rozbouřeném moři všechny tři lodě ztroskotaly a abychom o sobě mohli podat zprávu, museli jsme vyrobit létající draky. Pomoc trosečníkům přišla vzápětí a s opravenými loděmi jsme přistáli na ostrově Verba. Nejprve se zdálo, že je ostrov neobydlený, ale časem jsme našli domorodce, kterým jsme pomohli najít jediný exemplář jejich slovníku. Požádali nás ještě o jedno - s pomocí zaklínadla se pokusit přemoci jejich krutovládce Angrama. Po lítém boji padl Angram mrtev a domorodci nám dali dopis od Hillova pobočníka, který byl psán neviditelným písmem. Dopis nám přislíbil přečíst král Guinejského království, ale nejprve jsme se museli pokusit zachránit jeho dceru ze spárů draka. To se nám podařilo a král Leon přeložil dopis, ve kterém stálo, že další informace o dědictví nás čeká na Havaji.

  Na Havaji vládla tropická vedra a místní domorodkyně nás vyzvala k závodu na lehkých člunech. Jak se ukázalo poslední zastávkou na pouti po celém světě se stalo Grónsko. Jakýmsi nedopatřením tam uvízli tučňáci, které jsme museli zachránit. Za odměnu jsme dostali od eskymáka dopis od pana Hilla, ve kterém nám svěřil, že nás schválně posílal do různých zemí po celém světě, neboť podle něj je největším bohatstvím v lidském životě poznávání cizích národů a jejich zvyklostí a to nám chtěl naším putování zprostředkovat. Ale hmotné dědictví jsme také získali - každý si domů odvážel zlatý poklad.

  Nemohli jsme ale po světě cestovat jen tak - na Aljašce nám zastupitelství vydalo cestovní pasy, kterými jsme se museli prokazovat v každé zemi, kam jsme přijeli. Do pasů jsme dostávali razítka a podpisy zplnomocněných zástupců, jen na ostrově Verba nám místo podpisů domorodci otiskli palec.

  Všichni jsme začínali na lodi jak se říká od píky jako plavčíci. Ale komu se dobře vedlo ve všech disciplínách v různých koutech světa, získával za to body a stoupal v hodnostech přes lodníka, kormidelníka, 1. důstojníka až ke kapitánovi. Každá lodní posádka měla své barevné uniformy a každý postup byl na uniformě zaznamenán.

  Kromě plavby po světě jsme stihli spoustu dalších věcí. Postavili jsme před táborem tyč na baryball, kde se pak odehrávaly zuřivé zápasy. Když nám to počasí dovolilo, chodili jsme se koupat - celkem jsme zkusili vodu ve třech rybnících. Když naopak počasí nebylo moc vstřícné, uspořádali jsme halový volejbalový turnaj v jídelně. Také jsme navštívili Chýnovskou jeskyni, kterou jsme úplně všichni (i Trpaslíci) opustili nouzákem. Nechyběla ani noční bojovka pro vedoucí, kterou připravovaly děti. Jejich převleky a scénky byly tak děsivé, že si všichni vedoucí zasloužili korálek za nebojsu.

  Prostřední, slavnostní, táborák, na kterém se udělují hvězdy, Šerifové a Maršálové, byl tento rok výjimečný, protože podesáté na letním táboře byli tři vedoucí. Ale nejdřív se rozdávaly hvězdy za pět účastí na letních a zimních táborech Venango. Hvězdu slavnostně převzali Andulka, David a Štěpán. Rada starších obdržela žádosti o titul Maršála od všech tří vedoucích, kteří byli na svém desátém letním táboře - od Bohouše, Vladěny a Kida - a všem třem žadatelům tento titul udělila. Jirka je postupně ve slavnostním křesle Maršálem jmenoval.

  Borci a Veteráni, kteří byli na táboře na tři týdny, jeli poslední týden na puťáky. Veteráni ujeli první den sto kilometrů a spali v kempu v Českých Budějovicích. Borci se svezli kousek cesty na jih vlakem a pak šlapali z Jindřichova Hradce do Třeboně. Druhý den svedl oba oddíly do jednoho kempu v Soběslavi, kde společně přenocovali. Třetí den se všichni vraceli kopcovitou krajinou přes Choustník do tábora.

Lodní posádky
	Trpaslíci:	Bohouš, Vladěna, Kid Klárka, Maruška, Lukáš, Honza, Kája, Anetka
	Borci:	Pavel, Petrk, Vlaďka Andulka, Kačka, David, Láďa, Veronika, Hanka, Martin, Sýňa, Kamilka
	Veteráni:	Jirka, Lendulka Ondra, Chris, Ryba, Bára, Štěpán, Andy, Klára, Rášulda, Matouš

Lendulka