Sobota přeskočí do neděle s nevídanou rychlostí, pod kupou podlážek, stanových konstrukcí a různého harampádí, z kterého se pomalu rýsuje tábor, se přetáčí den, bez minut a vteřin, jen k dvěma vyhlíženým bodům. Prvním je oběd vyzpívaný všemi žaludky v toužebné písni, která doznívá až do hořické hospůdky a druhým je konec, konec pod hvězdnou oblohou, skrytou v městech pod vrstvy smogu a nutností osvítit něco tak bezvýznamného oproti vesmíru jako je Pražský hrad. Den končí. Mraky se šklebí, před stany čvachtám v promáčených botaskách, převleču se a jdu spát. Dnes žádná úchvatná podívaná nebude.

   Středa ve znamení očekávání a napětí, kdo usedne ke společnému jídlu na dalších 14 dní. Středa naplněná sluncem, odpočinkem a rychle se opalujícími rameny. Unavený a natěšený se stěhuji do stanu, ve kterém budu ulehat následujících 20 dní. V tom se od lesa ozývají první hlasy a netrvá dlouho a v táboře je 50 dětí zabydlujících se ve svých stanech jako já ve svém.

   Mám radost, všichni ti, co jsem měl v oddíle, když jsem v roce 2003 přešel poprvé k vedoucím, přijeli. Dorazila děcka z loňského roku i z let předešlých včetně nových přírůstků všeho věku. Je to dobré. Večer se koná každodenní rutina ukládání dětí a přečtení nejrůznějších pohádek až ke strašidelnému Harrymu. Naštěstí nečtu. Mám vybudovanou síť vysoce kvalitních vypravěčů a předčítačů pohádek, že mě stačí vše řídit, lidi posílám do stanů, kde jsou žádáni. Ukládání končí s posledním zavřeným víčkem, odebíráme se na tradiční poradu v bažině, stanu kam děti nesmí neboť by se mohli ztratit v nejrůznějším táborovém vybavení, porada, kterou máme každý nejraději. Tábor začíná.

   Seznamování probíhá většinou delší dobu, ale aby si děti osvojily alespoň naše jména přistoupíme na Rybičkou vymyšlenou hru, kdy každý máme své nalepená na čele tak dlouho jak kdo snese. Vydáváme se poznávat okolí, hrát první hry po lese, seznamovat děti s nástrahami výletů na kole i v místních lesích. Hned při první hře jsem svoji nálepku z čela schoval do kapsy a s Rybičkou a Podporou jsme se snažily v potu tváře vyrovnat energií malých dětí, létat po lese se stejným nepředstíraným nadšením a navzájem si jej předávat. A dařilo se. Ti malí lidičkové v nás nikdy neumřou jen hrají na schovávanou s naším dospělým důležitým já.

   Přes neustále neshody s počasím a jeho uplakanou naštěstí teplou náladou je třeba pustit se do táborové hry. Pro letošní rok jsme se inspirovali legendou o králi Artuši a meči Excalibru. Na večer je třeba připravit zahajovací táborový oheň a vydat se pro kouzelné amulety, chránící nás před silou královny temnot Mab. Ve spěchu je připraven první hranice. Je jedna z nejmenších, kterou jsem kdy postavil. Není čas. Dětem se zavírají oči. Oheň bude krátký a hned po jeho závěrečné písni vyrazíme pro amulety. Celý houf trpasličího oddílu jde k lesu. Ještě diskutuji možnost poslat je po dvou do temného lesa nakonec padne rozhodnutí. Půjdeme společně. Cesta je bezpečná po trase je hlídka každých padesát metrů, ale přesto se vypravíme společně. Nejsme tu od toho abychom děti poznamenali dlouhou výpravou do nočního lesa na zbytek dětství. Jdu s Podporou za hloučkem 16 trpaslíčků. Statečně jdou kupředu 20 metrů před námi. Putují ve skupince, povídají si a sledují papírku, které nás zavedou až do cíle. Náhle se skupinka rozštěbetá. Světlo se objevilo za zatáčkou uprostřed cesty. Pod ním nacházíme malé, magické, kožené průvodce skrze nástrahy, které nás mohou při našem putování potkat. Vracíme se do tábora a jdeme do hajan.

   Dopoledne pátečního dne jdeme s trpasličím oddílem hrát do lesa naší olympiádu na pokračování. Házíme, běháme, přemýšlíme jak dosáhnout co nejlepšího výsledku. Vrcholem našeho zápolení v lese byla dráha z horolezeckého lana s navlečenou osmičkou. Závodník musel s rukou přivázanou k osmičce zdolat trať podél lana v co nejlepším čase. Kličkovalo se podél stromů, cesta se křižovala, muselo se podlézat, přeskakovat a dávat pozor na překážky. Moje sklerotická paměť si pamatuje, že jsem vyhrál já. Samozřejmě, že jsem šel na trať mimo soutěž. Z dětí se blejsknul Adam a Gábinka, ale také je možné že někomu křivdím. Vše je zaznamenané v zápisníku, který necháváme v táboře a ten ví víc. O dva dny později jsme pokračovali v disciplínách-chůze po lávce, postavené ze dvou lan natažených mezi dvěma stromy, na které se každý pořádně vyblbnul a dalším zápolením bylo proplétání se pavoučí sítí. Odpoledne, po zahájení našeho interního trpasličí soupeření, jsme věnovali hrám na louce a kontrole stavu kol, abychom mohli vyrazit na výlet.

   K večeru jsme se doslechli o kouzelném meči, který prý má ve své moci hodná jezerní paní. Meč, který toužíme získat se zdál být na dosah ruky. Celý tábor se oblékl do teplého jelikož se připozdívalo a vyrazil na cestu k nejbližšímu "jezeru". Přesvědčení, že jdeme k tajuplné noční hladině jsme se zasekli, když jsme spatřili v dáli planoucí ohně. Řeč jednoho se tluče s druhý, naštěstí Jirka všechny umravní ve svém nadšení. Pomalu se blížíme k onomu záhadnému místu. První příchozí spatří zbroj a přilbici v kruhu z loučí. Ve skále zaražený meč. Náhle postava kouzelníka vystupuje z lesa. Představuje se jako Merlin, urostlí starý muž s dlouhým bílím vousem a vlasy taktéž bílými mírně zakrývajícími čelo. Oblečený do kroužkové zbroje s mečem u pasu o tři stopy vyšší než nejvyšší chlap z nás. Pozdraví. Ptá se kdo jsme a proč jej rušíme v jeho odpočinku. Jeho slova odhalující různá tajemství meče v nás vyvolávají ještě větší touhu pokusit se meč vytáhnout. Veliký kouzelník předvede, že dokáže Excalibur ze skály zdvihnout nad hlavu. Zasune meč a mocné kameny pevně sevřou poklad, který střeží ve svém náručí, aby se nedostal do nesprávných rukou. Merlin mizí za světli ohňů v tmavém lese. Přistupujeme k meči, který ještě před minutou koukal k hvězdné obloze, ale nikomu z nás se nepodaří tento artefakt vytáhnout ani o malý kousek. Úžas, nechápavé pohledy a různé spekulace nad tímto kouzlem. Odcházíme. Jsme ještě na začátku své cesty nepřipraveni na moc přicházející s kouzelným mečem. S neúspěchem, nikoliv se zklamáním, se vracíme do tábora.

   V následujících dnech nás kromě tradičních táborových dovedností, radovánek a nejrůznějších her jako vlajkovaná, motýlci, desetiboj, hledání princezny, bojovek a dalšího nás čekalo vyrábění vlajek a erbů pro rytířská klání. Několik rytířských turnajů a dovedností se zahajovacím rituálem za přítomnosti královské rodiny, kterou ztvárnila Podpora a Pavel. Byli tak senzačně namaskováni, že se mě děti ptaly. "Vladěno a kde byla Podpora, když jsme měli turnaj." No senzace. Jednou královská rodina přišla k ranní slezině s dvorním šaškem. Se mnou jako dvorním šaškem. Sebejistě tvrdím, že si můj výstup určitě každý pamatuje, každý kdo byl přítomen. Turnaje jsou dobře zdokumentovány foto video kolekcí, tak je nebudu dlouze rozebírat je třeba si počkat na sestřih videa.

   Rytířské zápolení bylo prokládáno výlety na kole. Především se jezdilo za sladkou odměnou do Chýnova do cukrárny, po cílech, na dohled vzdálených koutech, známého kraje jižních Čech. Celý tábor se ke konci vydal na kolo do nedalekých Chýnovských jeskyní, kde novým dětem, ale i těm co už jeskyni navštívili, naši dlouholetí kamarádi jeskyňáři podali příběhy o vzniku různých útvarů ve skále, informací o objevení jeskyně a o řece, která protéká Pacovou horou, kde se jeskyně utvořila během tisíců let.

   Jedno z překvapení nám nachystal místní pan myslivec. Velmi příjemný, starý, vážený pán jehož jsme potkali v lese. On sbíral houby a, jelikož my nesmíme, poslali jsme ho na místa, kde jsme zahlédli obrovského praváka. Dohodli jsme se sním, že nám přijede představit myslivecké povolání a jelikož přijel, předpokládám, že naší houbu našel. Přitáhl sebou kožešiny, pušky, dalekohled, mysliveckou kroniku a skvělé vypravěčské umění. Děti byli jak přibité ke stolu a hltaly každé jeho slovo a příhodu. Vysvětlil nám velice dobře proč střílí zvěř v lesích a také jak při sklizni zachraňují mladé koloušky. Prozradil příběh každé kožešiny, kterou přitáhl sebou. A všem bylo jasné, že myslivci do lesa patří. Dvakrát vystřelil do šišek z brokovnice, nechal nás se podepsat do místní myslivecké kroniky. Což byla velká čest a průlomový okamžik vzájemných vztahů. Podpoře, která udělala dojem nechal lišku a jel domů za svými povinnostmi.

   Čas plyne neuvěřitelným tempem a relativita času v nabytém zábavném programu dostává nového nefyzikálního smyslu a rozměru. Je 4 dny před koncem tábora pro menší děti. Večer je táborák, z kterým nám pomáhá parta vysloužilých veteránů, kteří nakrátko zavítali zavzpomínat na staré časy. Táborák má atypický tvar uprostřed rozšířený končící stejnou tloušťkou jakou se odlepil od země, jeho důmyslná konstrukce zajišťuje teplo ohně bez velkého plamene do výšky. Záměrná konstrukce z mnoha praktických důvodů se povedla. Hraji na kytaru jako již mnohokrát během tábora, ale nyní ve slavnostní atmosféře, ve které není místa pro legrácky. Jsou jmenování nositelé hvězdy za pět účastí na našich táborech a dokonce tři sherifové za deset účastí. Všichni zpívají, všichni zpívají i když není slavnostní okamžik, ale kouzlo slavnostního ohně zapáleného planoucím mečem dokáže při některých písních vyhnat i slzičku do tváře. Kdo nezažil nemůže pochopit pocit a tok myšlenek v tomto rozpoložení. Zakončuji symbolicky písní Přelezl jsem plot, ležící mimo ostatní repertoár a úplně rozhozen odcházím do tmy vzpomínat, mimo veškeré dění a táborový cvrkot. Netrvá to dlouho rozloučím se jako už tolikrát předtím a odcházím na zasedání rady starších kam se připojily nově jmenovaní šerifové. Vzpomínáme na události zažité během dlouhých let v lese nad Mašovicemi, v rekordní počtu účastníků a každý má svůj jedinečný příběh co vyloží na stůl.

   Ke konci tábora někteří průchodem skrze různé disciplíny, turnaje a nástrahy dosáhli tolik zkušeností, kolik je potřeba na to, stát se rytířem, tím vyvoleným, který dostane požehnání sil všemocné přírody vytáhnout meč z kamene. Přicházíme na místo, kde se opět zjeví kouzelník Merlin a nechá ty, jež si zaslouží nosit titul rytíře kulatého stolu, vytáhnout meč ze skály.

  Druhý den je třeba zabalit a přichystat se na cestu domů ke svým rodičům. Odjezd podruhé zkomplikuje objednaná přepravní firma, ale to je součást života. Už s ní jednoduše nepojedeme.

   V táboře zůstane jen ta část dětí, kteří rádi jedou na třídenní výpravu na kolo. Jezdíme po městech, hradech, zámcích, od rybníku k řece, od kempu ke kempu a především od zážitku k zážitku, jak jen těm nejslabším v teamu síly stačí, protože jezdíme všichni za jednoho. Je veliká škoda, že je pryč doba, kdy na táboře zůstali všechny děti tři týdny, včetně mě a mého mladšího bráchy, kupy kamarádů, kteří jsou kolem mě pořád už hezkou řádku let.

  Za rok nashledanou na letním táboře 2010.

Trpaslík Vladěna  
s nepatrnou korekcí od Paflyka